Sůl života
Jen sami dva jsme stáli při východu slunce.
Já, mladý kluk
a stařec s bradou sumce.
Já viděl,
jak život svítí na zem
do tiché krajiny
oděné prvním mrazem.
Dýchal jsem zlehka
a cítil slasti příští.
Zrak jsem měl jasný,
vždyť tma se rychle tříští.
Náhle se blýsklo,
bylo to vážně divný.
Viděl jsem jinak !
A nebyl dvakrát klidný.
Nevím proč,
však měl jsem jeho oči.
Viděl jsem svět,
který se trochu jinak točí.
Ten východ slunce
on viděl nějak jinak.
Život byl krátký.
Teď byl už jenom divák.
Cítil jsem taky,
že čeká na odpověď.
A není si moc jistý,
ač včera byla zpověď.
A přesto všechno
se smál na věci kolem.
Stál klidný, silný
a hrdý jako Golem.
Myšlenky na smrt
nám příliš tíží mysl.
Smrt je jen konec
a dává tomu smysl.